A ten novej soused hele.. Milej. Slušnej. A nezadanej!

Čas nezastavíš.. Někdy možná působí, že plyne dost pomalu, ale zásadně to neplatí při pohledu na OP. Teda jak se to vezme.. To datum na té malé kartičce je pořád stejné. Omlazující krémy, navýšení běžeckých kilometrů, světlejší vlasy, blbější vtipy.. Hmm. Kdepak. Nic nepomohlo. Datum na kusu plastu sice zůstává, ale to, díky kterému má půlka národa 1.1. kocovinu, se neustále navyšuje.

Ráda při otázce na datum svých narozenin odpovídám, že já nestárnu, takže neslavím. Všeobecně svůj věk moc neřeším.. Od toho mám totiž rodinu. A taky kamarády. Jo a kolegy. A už i ta sousedka prokoukla, že se neučim na maturitu.. Neustále se mě někdo snaží přesvědčit, že každé nové ráno už není jen příležitost k smíchu, přemýšlení, dospívání a flirtu.. Je to totiž prostor pro nové vrásky, promarněné šance a zlodějky "jednou třeba ženichů"..

,,Hele a co ten kluk, jak s nim chodíš běhat?" asi pátá "strašně nenápadná" narážka pondělního dne..
,,Co by? Je to kamarád."
,,Aha, aha. Noo a ten je asi fajn, ne? Jako že s Tebou chodí takhle běhat. A taky toho psa má rád, viď? To asi bude mít rád i děti, co?" možná bych se mohla ještě chvíli bavit touhle záplavou připomínek ze strany své kamarádky, ale šance pro tu mrchu, co ve mně pospává, dneska určitě ještě přijde...
,,No to doufám. Za 3 měsíce se mu totiž narodí syn."
......................................................................................................................................
,,Jo. Tak to jo. Budeme pít bíle nebo červené? A jak se má.. Čůza?"

Vlastně jsem zjistila, že není den nebo situace, co by se nedala otočit v téma "Já a moji muži". Při otázce, jestli nechce jít někdo do kina, se dozvím, že kdybych nebyla na ty (chudáky) chlapy taková, měla bych s kym chodit na filmy. Když běžim vyvenčit Čůzu, je mi připomenutu, že kdybych dala někomu šanci, měl by mi teď kdo venčit psa.. No jo. Jasně. Já tu řešim nějaký sympatie a osobní prostor a celý je to v popcornu a granulích. Svět je hned hezčí, jdu se vdávat!

Když vám někdo neustále nutí čokoládu, přestanete na ni mít chuť. A to platí o všem (kromě vína a prosecca samozřejmě). Takže ten neustálý přísun vět "A ten novej soused hele.. Milej. Slušnej. A nezadanej!" začnete časem ignorovat. Vlastně po chvíli přestávám chápat, proč mi kamarádka pořád vypráví o svém bratrovi, proč se mi sousedka snaží vysvětlit, že ta nová pozice, kterou její syn získal v tom známém korporátu, je tak prestižní nebo proč mi spolužačka ukazuje fotky jejího kolegy - v plavkách?! Gratuluji všem lidem ve svém okolí k jejich úžasným bratrům/synům/kamarádům/kolegům/všemu co má penis a nemá přítelkyni..

Zajímalo by mě, jestli ze mně taky moje kamarádky/sourozenci/rodiče/kolegové udělali "čokoládu" pro většinu nezadané mužské populace. Ale to se asi nedozvím. A vlastně je mi to jedno. Svět patří těm, co se neposerou. A já se neposeru z faktu, že 30 není 20 a ve dvou se to lépe táhne. Lépe se to táhne, když tahají oba stejným směrem a já už si ten směr chci nějak určit sama a až se časem někdo připojí, možná mi to chvíli ani nedojde a možná budu právě já ta, co bude nejvíc překvapená. Každopádně díky času trávenému mimo partnerství jsem se naučila žít s člověkem, který mě bude provázet celý život - sama se sebou! A musím uznat, že když zvládám tohle, tak už asi všechno. Takže dolévám skleničku a "na zdraví" všem zadaným i žádaným! #cheers

Běhat se dá v každém počasí a čas je velmi relativní pojem

Před nějakým časem jsem se na sociálních sítích přidala do skupiny s jednoduchým a velmi výstižným názvem "Běžci".. ,,Najdu nějakou tu inspiraci, motivaci a taky si budu moct "honit triko" mezi nadšencema a ta obdivná virtuální poplácání po zádech budou o to větší..", říkala jsem si. Ach ta naivita s věkem nemizící..

Ne, nezjistila jsem, že jsem vlastně děsně dobrá, že se vůbec hecnu něco dělat, že jsem na amatérku docela rychlá, že už i ty delší tratě jako zvládám a že vybavení mám fakt dobrý. Ne.. Zjistila jsem, že to, co odběhnu za týden - a to ten, kdy jsem poctivá běhna, dá někdo za víkend s tím, že v neděli odpočívá, že maraton není vrcholem, ale spíš ucházející součástí tréninku a že ty jedny boty, které mám na silnici a na pás, jsou sice hezký a pohodlný, ale v -12 mi zajistí akorát naraženou kostrč..

Místo "Jako už dám i těch 16km a ten 1/2 maraton teda dám i letos, ale víc už neni ani zdravý.." se přistihnu u "Dělej, poběž se mnou aspoň těch 50 v září v Jizerkách.. Ale asi to nebude sranda, včera jsem odběhla jenom 19..", vstávám v 6 i v lednu, abych si mohla vychutnat, že mi křupe pod nohama sníh a sice nevim, kolik dílů má 50 odstínů šedi, ale přesně vim, kolik knih už vyšlo Jornetovi (píše o běhání, ale pro neBěhny je to taky sexy cílevědomej chlap)..

Ale jinak se nic nezměnilo.. Ideální místo na trénink je to, kde na konci čeká dobré víno nebo pivo, pořád si myslim, že se za mnou ten kluk otočil, protože mi zírá na zadek a ne proto, že mám buď moc blbý nebo moc dobrý boty a pořád si hlídám, aby ty funkční hadry měly růžový detaily a já hezčí fotky než většina ultramaratonců ve skupině.

#BehaniNeniLevnejSport