Běhat se dá v každém počasí a čas je velmi relativní pojem

Před nějakým časem jsem se na sociálních sítích přidala do skupiny s jednoduchým a velmi výstižným názvem "Běžci".. ,,Najdu nějakou tu inspiraci, motivaci a taky si budu moct "honit triko" mezi nadšencema a ta obdivná virtuální poplácání po zádech budou o to větší..", říkala jsem si. Ach ta naivita s věkem nemizící..

Ne, nezjistila jsem, že jsem vlastně děsně dobrá, že se vůbec hecnu něco dělat, že jsem na amatérku docela rychlá, že už i ty delší tratě jako zvládám a že vybavení mám fakt dobrý. Ne.. Zjistila jsem, že to, co odběhnu za týden - a to ten, kdy jsem poctivá běhna, dá někdo za víkend s tím, že v neděli odpočívá, že maraton není vrcholem, ale spíš ucházející součástí tréninku a že ty jedny boty, které mám na silnici a na pás, jsou sice hezký a pohodlný, ale v -12 mi zajistí akorát naraženou kostrč..

Místo "Jako už dám i těch 16km a ten 1/2 maraton teda dám i letos, ale víc už neni ani zdravý.." se přistihnu u "Dělej, poběž se mnou aspoň těch 50 v září v Jizerkách.. Ale asi to nebude sranda, včera jsem odběhla jenom 19..", vstávám v 6 i v lednu, abych si mohla vychutnat, že mi křupe pod nohama sníh a sice nevim, kolik dílů má 50 odstínů šedi, ale přesně vim, kolik knih už vyšlo Jornetovi (píše o běhání, ale pro neBěhny je to taky sexy cílevědomej chlap)..

Ale jinak se nic nezměnilo.. Ideální místo na trénink je to, kde na konci čeká dobré víno nebo pivo, pořád si myslim, že se za mnou ten kluk otočil, protože mi zírá na zadek a ne proto, že mám buď moc blbý nebo moc dobrý boty a pořád si hlídám, aby ty funkční hadry měly růžový detaily a já hezčí fotky než většina ultramaratonců ve skupině.

#BehaniNeniLevnejSport