Učesaná, neučesaná... Každopádně pořád v běhu

Žena by měla být upravená. Ideálně samozřejmě za každé situace. Podávat snídani v jeho košili, ladně tančit po kuchyni a s úsměvem a rozčepýřeným účesem servírovat přímo dobré ráno na talíři. Měla by mít skvěle padnoucí šaty a elegantní drdol, když jde do společnosti a krokem dávat najevo, "thank god I am a woman". Opálená se sluncem vyšisovanými vlasy by měla rozdávat úsměvy na pláži a posílat vzdušné polibky do foťáku, aby instagram její i její drahé polovičky následovala vysoká čísla. Do postele vklouznout po aroma koupeli, kterou si zasloužila po tom 2 hodinovém tréninku, který stihla mezi prací a  nákupem surovin na snídani.

Faktem je, že i přes drobné nedokonalosti, jako je příprava snídaně v teplákách, protože než si můžu dovolit jíst, musí ven čtyřnohá potvora. Že můj krok nikdy nebude dlouhý, protože jsem prostě mrňavá a drdol nikdy nebude, protože na něj nemám dostatečnou délku vlasů. Že vlasy už mám tak světlé, že je slunce nemá kam vyšisovat a vzdušné polibky můžu posílat jako divá, ale nikdo je nechce fotit a poslední dobou po koupeli usínám s knihou na sedačce a vědomím, že snídani kupuji až ráno... I přes ty drobnosti se pořád cítim dostatečně žensky a vlastně i upraveně. Jen prostě takovým tím svým způsobem (nevěřte mýmu instagramu, kvůli všem nedokonalým pokusům o selfie mám věčně plnou pamět telefonu a aby každá #somvstala fotografie stála za to, musela bych se jít prvně minimálně převléct.. ale to už by chtěla zase Tara ven..).

Já se jako reálně všelijakých akcí moc neúčastnim. Často dám "zúčastní se" na soc.cítích, ale pak ležim doma pod dekou nebo někde lítám se psem skrze louže/lesy/náplavky, cpu se Míšou nebo se nefotim na Slapech v pánské košili.. Ale teď můžu spojit všechno v jednom a to je výzva!

V sobotu 16.4. budu celý den pobíhat (jak taky jinak že jo) po Slovanském domě na projektu TONI&GUY DE:CLONE.. Doraž nechat si přistřihnout ofinu/bradku/křidýlka. Podívat se, že tyhle drobný nedokonalosti, díky kterým vystupuješ z řady, můžou být při troše umění výhodou, dobře se najíst, něco si poslechnout, něco nakoupit, zapózovat mi na fotku a do živýho přenosu...

Budu ta holka, co má na vlasech barvu "něco mezi blond, šedou a růžovou", věčně někde běhá, něco jí, něco fotí, někoho točí, tajně upijí bublinky u infostánku a má šaty z pánský košile...

A protože jsem dobrák od srdce a pořád říkám, že "karma je zdarma", tak na Snapchatu a Periscopu vám budu posílat tajný rady/tipy/triky, kde tam mají nejlepší kadeřnici, kde mají nejlepší jídlo nebo jak vyhrát v tombole..

Tak si DE:CLONUJ víkend, vypni televizi, dej prát běžecký oblečení a doraž za "tak trochu jinou" kulturou...

P.S.: Čůzu nechávám doma. Všechno by snědla, vypila a je o dost hezčí než já...

Umění posledního kroku

Strašně mě nebaví vstávat. A je vlastně úplně jedno, co mě ten den čeká. Prostě budík - ignorace - 8 minut "spánku" - budík - ignorace - 8 minut "spánku" (tohle celý asi 12x a do toho otrávenej pes, co se postupně mění v další budík, co je třeba ignorovat)... No a pak to přijde. Odkopat ze sebe deku a udělat ten první krok z postele. Z toho místa, kde nic neřešíš (kromě 12 budíků) a kam se dostaneš znova až za strašně hodin (ráda bych s přiblblym úsměvem napsala "pokud se teda vůbec dostanete do svojí postele", ale s přibývajícím věkem už vim, že se do ní dostanu a to asi dřív, než čekám a rozhodně sama)...

No a tady se nejspíš dostávám k tomu jádru věci. První krok! Tak ten mi možná dělá problém. První krok z postele, první krok od startu, první krok ke vztahu, první krok ve vztahu... Nerada začínám jíst jako první, nedávám první pusu, to strašný vstávání, první dojem... První krok je prostě děsná věc. A když jsem se nad tim (uznávám, že na popud jiné osoby) zamyslela, je to vlastně přeceňovaná věc. Protože když si to vezmu zcela logicky - první krok je jen počátkem cesty ke skutečně důležitému činu - poslednímu kroku!

Já mám teda všeobecně ve zvyku dávat váhu jiným věcem, než lidi kolem mě a dámský časopisy. Třeba taková kytka. Dostat od chlapa kytku je super. Máš si co vyfotit na instagram, čim mávat opuštěné kolegyni před obličejem a kam vylít zbytek vody ze sklenice. Ale podle mě je jiná věc, co Ti chlap může dát na důkaz lásky a nesplňuje ani jedno z výše vypsaného. A dokonce zvadne rychleji, než ta kytka (no tak sorry, je jaro).

Takže stejně jako je fakt, že když dostanu kytku, zahltim tim sociální sítě, je faktem i to, že když se mi nějaký první krok vážně podaří, přikládám mu zpětně velkou váhu (a zahltim tim sociální sítě). Ale nějak tu důležitost vidim v tom poslednim kroku. Ten moment, kdy dojdete do postele, kdy překročíte cíl, kdy přijmete tu pusu a taky ten, kdy uděláte poslední krok ze starých dveří, poslední zhodnocení prvního dojmu a kdy vyhodíte tu zvadlou kytku..

Mám za sebou hodně startů a o něco méně cílů. Všechno chce každopádně trénink. Takže dnešních 9 kilometrů je (několikátým) prvnim krokem k poslednímu kroku za čokoládovou medailí na NoMen Run. A protože běh se dá natrénovat, tak věřim, že natrénuju i ty první kroky a oprášim to umění těch posledních - uplynulých pár dní na nich pracuji velmi intenzivně (zvýšena spotřeba čokolády, vína a věty "když já nevim"). Skvělý každopádně je, že první i poslední kroky nejraději promýšlim v běhu (ostatně já dělám v běhu prej všechno), takže život má svojí rovnováhu a já mám pořád o čem psát...

P.S.: Dochází mi čokoláda, víno i paměť v telefonu. Takže místo fotek "důkazů lásky" beru 70% čokoládu, víno raději bílé a protože na instagramu už mám asi jenom psa a boty na běhání, tak mám ráda tulipány, slunečnice a kaktus (nemusí se zalejvat a řekne víc, než tisíc slov)...

Nafoukaná (aneb běžet tmou za světlem)

,,Kam zase běžíš?" - jo, tak tuhle větu slyšim pořád. Já vlastně věčně někam běžim. Ale zase mám téměř vždy dojem, že to má smysl! Běžim domu, protože je tam pes (a prosecco, co je konečně vychlazený), běžim do práce, protože je tam spousta práce a skvělých kolegů (a neni tam pes a doma došlo kafe- zase), běžim z Prahy, protože je tam vzuch (a neni tam práce) a pak zase běžim do Prahy, protože musim zase rychle někam běžet...

Běhání mě baví. Odreaguji se, přemýšlím, chvíli jsem "offline", vyvenčim psa, vyběhám prosecco, uklidnim se a trávim čas venku - jako vážně venku. Vidim Vltavu a Prokopák bez instagramového filtru a potkám jaro mimo "news feed" (a můžu pak o tom psát na blogu nebo facebooku, že jo). Tuhle moji zálibu a důvody moje okolí zná. A když vás někdo zná, tak i ví, čim vám udělat radost...

Jsem holka, takže kromě běhu mám taky ráda boty. Jo a růžovou. Takže pomalu otevírat krabici se svým jménem a narazit na růžové běžecké boty - k nezaplacení!! ,,Jsou pěkný, těch je snad i na to běhání škoda, sakra!".. Ok, tahle myšlenka mě přešla rychle.. Obula jsem je a zjistila, že to podivné "tlačítko" na straně neni jen další designová vychytávka, ale můžu díky němu botu dofukovat a ta pak k noze skvěle přilne.. ,,Ta bota je nafoukaná! Je to nafoukaná růžová běžecká bota! Celá já!!"...

A protože karma je zdarma, boty nejen skvěle vypadají, ale i bezvadně sedí a už jsem je otestovala i na 9km "náplavkového běhu" (to je ten, co končí pivem a vy to víte už od začátku a proto se do cíle těšíte ještě víc - všímejte si, zase má to moje pobíhání smysl), řekla jsem si, že nic nemá být jen tak a provětrám je 14.dubna ve Stromovce při Běhu pro Světlušku!

Tak darujte trochu světla nevidomým společně se mnou! Běhat po tmě má totiž smysl - a taky bude tma, takže na mě neuvidíte a tudíž si můžete dál myslet, že třeba vypadám prostě skvěle.. A to má taky smysl..

Takže #getpumped a ve čtvrtek 14.4. se "vidíme" na startu!!

#getpumped #světloprosvětlušku #nočníběhprosvětlušku