pátek 15. dubna 2016

Učesaná, neučesaná... Každopádně pořád v běhu

Žena by měla být upravená. Ideálně samozřejmě za každé situace. Podávat snídani v jeho košili, ladně tančit po kuchyni a s úsměvem a rozčepýřeným účesem servírovat přímo dobré ráno na talíři. Měla by mít skvěle padnoucí šaty a elegantní drdol, když jde do společnosti a krokem dávat najevo, "thank god I am a woman". Opálená se sluncem vyšisovanými vlasy by měla rozdávat úsměvy na pláži a posílat vzdušné polibky do foťáku, aby instagram její i její drahé polovičky následovala vysoká čísla. Do postele vklouznout po aroma koupeli, kterou si zasloužila po tom 2 hodinovém tréninku, který stihla mezi prací a  nákupem surovin na snídani.

Faktem je, že i přes drobné nedokonalosti, jako je příprava snídaně v teplákách, protože než si můžu dovolit jíst, musí ven čtyřnohá potvora. Že můj krok nikdy nebude dlouhý, protože jsem prostě mrňavá a drdol nikdy nebude, protože na něj nemám dostatečnou délku vlasů. Že vlasy už mám tak světlé, že je slunce nemá kam vyšisovat a vzdušné polibky můžu posílat jako divá, ale nikdo je nechce fotit a poslední dobou po koupeli usínám s knihou na sedačce a vědomím, že snídani kupuji až ráno... I přes ty drobnosti se pořád cítim dostatečně žensky a vlastně i upraveně. Jen prostě takovým tím svým způsobem (nevěřte mýmu instagramu, kvůli všem nedokonalým pokusům o selfie mám věčně plnou pamět telefonu a aby každá #somvstala fotografie stála za to, musela bych se jít prvně minimálně převléct.. ale to už by chtěla zase Tara ven..).

Já se jako reálně všelijakých akcí moc neúčastnim. Často dám "zúčastní se" na soc.cítích, ale pak ležim doma pod dekou nebo někde lítám se psem skrze louže/lesy/náplavky, cpu se Míšou nebo se nefotim na Slapech v pánské košili.. Ale teď můžu spojit všechno v jednom a to je výzva!

V sobotu 16.4. budu celý den pobíhat (jak taky jinak že jo) po Slovanském domě na projektu TONI&GUY DE:CLONE.. Doraž nechat si přistřihnout ofinu/bradku/křidýlka. Podívat se, že tyhle drobný nedokonalosti, díky kterým vystupuješ z řady, můžou být při troše umění výhodou, dobře se najíst, něco si poslechnout, něco nakoupit, zapózovat mi na fotku a do živýho přenosu...

Budu ta holka, co má na vlasech barvu "něco mezi blond, šedou a růžovou", věčně někde běhá, něco jí, něco fotí, někoho točí, tajně upijí bublinky u infostánku a má šaty z pánský košile...

A protože jsem dobrák od srdce a pořád říkám, že "karma je zdarma", tak na Snapchatu a Periscopu vám budu posílat tajný rady/tipy/triky, kde tam mají nejlepší kadeřnici, kde mají nejlepší jídlo nebo jak vyhrát v tombole..

Tak si DE:CLONUJ víkend, vypni televizi, dej prát běžecký oblečení a doraž za "tak trochu jinou" kulturou...

P.S.: Čůzu nechávám doma. Všechno by snědla, vypila a je o dost hezčí než já...




úterý 12. dubna 2016

Umění posledního kroku

Strašně mě nebaví vstávat. A je vlastně úplně jedno, co mě ten den čeká. Prostě budík - ignorace - 8 minut "spánku" - budík - ignorace - 8 minut "spánku" (tohle celý asi 12x a do toho otrávenej pes, co se postupně mění v další budík, co je třeba ignorovat)... No a pak to přijde. Odkopat ze sebe deku a udělat ten první krok z postele. Z toho místa, kde nic neřešíš (kromě 12 budíků) a kam se dostaneš znova až za strašně hodin (ráda bych s přiblblym úsměvem napsala "pokud se teda vůbec dostanete do svojí postele", ale s přibývajícím věkem už vim, že se do ní dostanu a to asi dřív, než čekám a rozhodně sama)...

No a tady se nejspíš dostávám k tomu jádru věci. První krok! Tak ten mi možná dělá problém. První krok z postele, první krok od startu, první krok ke vztahu, první krok ve vztahu... Nerada začínám jíst jako první, nedávám první pusu, to strašný vstávání, první dojem... První krok je prostě děsná věc. A když jsem se nad tim (uznávám, že na popud jiné osoby) zamyslela, je to vlastně přeceňovaná věc. Protože když si to vezmu zcela logicky - první krok je jen počátkem cesty ke skutečně důležitému činu - poslednímu kroku!

Já mám teda všeobecně ve zvyku dávat váhu jiným věcem, než lidi kolem mě a dámský časopisy. Třeba taková kytka. Dostat od chlapa kytku je super. Máš si co vyfotit na instagram, čim mávat opuštěné kolegyni před obličejem a kam vylít zbytek vody ze sklenice. Ale podle mě je jiná věc, co Ti chlap může dát na důkaz lásky a nesplňuje ani jedno z výše vypsaného. A dokonce zvadne rychleji, než ta kytka (no tak sorry, je jaro).

Takže stejně jako je fakt, že když dostanu kytku, zahltim tim sociální sítě, je faktem i to, že když se mi nějaký první krok vážně podaří, přikládám mu zpětně velkou váhu (a zahltim tim sociální sítě). Ale nějak tu důležitost vidim v tom poslednim kroku. Ten moment, kdy dojdete do postele, kdy překročíte cíl, kdy přijmete tu pusu a taky ten, kdy uděláte poslední krok ze starých dveří, poslední zhodnocení prvního dojmu a kdy vyhodíte tu zvadlou kytku..

Mám za sebou hodně startů a o něco méně cílů. Všechno chce každopádně trénink. Takže dnešních 9 kilometrů je (několikátým) prvnim krokem k poslednímu kroku za čokoládovou medailí na NoMen Run. A protože běh se dá natrénovat, tak věřim, že natrénuju i ty první kroky a oprášim to umění těch posledních - uplynulých pár dní na nich pracuji velmi intenzivně (zvýšena spotřeba čokolády, vína a věty "když já nevim"). Skvělý každopádně je, že první i poslední kroky nejraději promýšlim v běhu (ostatně já dělám v běhu prej všechno), takže život má svojí rovnováhu a já mám pořád o čem psát...

P.S.: Dochází mi čokoláda, víno i paměť v telefonu. Takže místo fotek "důkazů lásky" beru 70% čokoládu, víno raději bílé a protože na instagramu už mám asi jenom psa a boty na běhání, tak mám ráda tulipány, slunečnice a kaktus (nemusí se zalejvat a řekne víc, než tisíc slov)...

pondělí 4. dubna 2016

Nafoukaná (aneb běžet tmou za světlem)

,,Kam zase běžíš?" - jo, tak tuhle větu slyšim pořád. Já vlastně věčně někam běžim. Ale zase mám téměř vždy dojem, že to má smysl! Běžim domu, protože je tam pes (a prosecco, co je konečně vychlazený), běžim do práce, protože je tam spousta práce a skvělých kolegů (a neni tam pes a doma došlo kafe- zase), běžim z Prahy, protože je tam vzuch (a neni tam práce) a pak zase běžim do Prahy, protože musim zase rychle někam běžet...

Běhání mě baví. Odreaguji se, přemýšlím, chvíli jsem "offline", vyvenčim psa, vyběhám prosecco, uklidnim se a trávim čas venku - jako vážně venku. Vidim Vltavu a Prokopák bez instagramového filtru a potkám jaro mimo "news feed" (a můžu pak o tom psát na blogu nebo facebooku, že jo). Tuhle moji zálibu a důvody moje okolí zná. A když vás někdo zná, tak i ví, čim vám udělat radost...

Jsem holka, takže kromě běhu mám taky ráda boty. Jo a růžovou. Takže pomalu otevírat krabici se svým jménem a narazit na růžové běžecké boty - k nezaplacení!! ,,Jsou pěkný, těch je snad i na to běhání škoda, sakra!".. Ok, tahle myšlenka mě přešla rychle.. Obula jsem je a zjistila, že to podivné "tlačítko" na straně neni jen další designová vychytávka, ale můžu díky němu botu dofukovat a ta pak k noze skvěle přilne.. ,,Ta bota je nafoukaná! Je to nafoukaná růžová běžecká bota! Celá já!!"...

A protože karma je zdarma, boty nejen skvěle vypadají, ale i bezvadně sedí a už jsem je otestovala i na 9km "náplavkového běhu" (to je ten, co končí pivem a vy to víte už od začátku a proto se do cíle těšíte ještě víc - všímejte si, zase má to moje pobíhání smysl), řekla jsem si, že nic nemá být jen tak a provětrám je 14.dubna ve Stromovce při Běhu pro Světlušku!

Tak darujte trochu světla nevidomým společně se mnou! Běhat po tmě má totiž smysl - a taky bude tma, takže na mě neuvidíte a tudíž si můžete dál myslet, že třeba vypadám prostě skvěle.. A to má taky smysl..

Takže #getpumped a ve čtvrtek 14.4. se "vidíme" na startu!!

#getpumped #světloprosvětlušku #nočníběhprosvětlušku



středa 2. března 2016

Nebuď tak sarkastická nebo vyhyneš

Držím se v životě spousty pravidel. Některých proto, protože mě k tomu vede moje vědomí a svědomí a nějakých z velmi prostého důvodu - abych měla co porušovat. Nerada chodim na červenou, nenechávám zapálené svíčky při odchodu z bytu, nevyhazuji dvd Star Wars, ačkoliv je nemám kde přehrát a nikdy v mhd nedělám, že nevidim těhotnou, abych si mohla v klidu číst.. Ale rozhodně piju raději v týdnu, proběhnu každou louží, jim i pozdě večer, nezálohuju si kontakty, nevyvracim lidem v mhd, když si myslí, že jsem těhotná a já si chci v klidu sednout a zásadně se mi nelíbí ta lehčí cesta.

Na letošek jsem si slíbila, že budu víc spát, budu chodit na rande, přestanu vykřikovat nápady s nutkavou potřebou okamžitě je realizovat a budu méně sarkastická, ironická a zrychlená. A taky že budu víc odpočívat. Máme 1.března a já si vzala dovolenou.. Vstala jsem až v 7 (protože jsem usla ve 2), problikla mi hlavou myšlenka, jaké to asi je, když vás vážně shodí z letadla (tandemové seskoky u Příbrami vypadají zatim nejlépe) a oběd si dám za běhu, protože musím letět do Klokánku natočit promo video na květen. Nebrala bych to tak, že jsem dost brzo selhala, ale jako fakt, že mám do konce roku ještě dost času na nápravu!

,,Mám přinést nějaké jídlo? Třeba čínu a koláč?"
,,A kam pro to půjdeš?"
,,Nikam. To jsem vařila a pekla. Jdu do sebe."
,,Aha.. Tak to nemusíš, Čůza je ještě na veterině, tak by se to tu zkazilo."
,,Janino! Nebuď tak sarkastická nebo vyhyneš!"
Něžné naznačení, že ani tenhle bod mi zatím moc nejde.. Nejde. Já vim. Nedávno jsem vyděsila mladíka z oddělení kuchyňských potřeb, kde jsem si právě vybírala nové nože, když jsem mu na dotaz ,,Nad čím přemýšlíte, slečno?" odpověděla ,,Nevíte, kolik let je za vraždu?". Ale já si prostě nemůžu pomoct. Vypadne to ze mě rychleji, než když Bolt dobíhá do cíle.. Ale držim se. Když se mě kamarádka zeptá, co si má večer pustit, neodpovím jí "plyn/vodu/krabici na hlavu", ale zapátrám v paměti po nějakém odpočinkovém filmu..

Faktem ale zůstává, že něco ke mně asi prostě patří. Když se chystám v pátek na drink a předem hlásám, ať je mi sebráno víno včas a já v sobotu netrpím jako kočka po kastraci a zbyl mi čas i na spánek, pravděpodobně mi po vašem dobře míněném zásahu bude chutnat ještě víc (ale díky, Pájo, za snahu.. já asi tajně doufala, že dorazím s tak dobrým načasováním, že už si to nebudeš pamatovat)).. A pokud mi vážně nahrajete na smeč, můžu se snažit dát ruce za záda, ale ta malá mrcha, co ve mně (ne)spí, prostě šanci využije..

A jak je to s tím randěním? Na to asi pořád odpovídám jako tady!:) Ale je teprve březen a tak mám pořád čas, učit se pít a běhat ve dvou (nebo teda ve třech - zrovna tohle jsou věci, kde totiž platí "jaký pán takový pes)...


neděle 14. února 2016

Srdce na dlani a žaludkem toho mnoho prochází..

Kdybych neplánovala "den zamilovaných" pro klienty, asi bych tenhle svátek zvládla úspěšně ignorovat.. Nebo minimálně bych měla nasazenou stejnou taktiku, jakou využívá Čůza, když se jí snažim přivolat - "je dost jasný, co to znamená, ale určitě to nebude na mě".. Je to tak. Květinářství mají otevřeno do noci, ve Sparkysu je víc zoufalých chlapů, než dětí a restaurace doprodávají týdenní menu za dvojnásobnou cenu.. Valentýn.

Když jsem byla ráno běhat se psem, moc jsem  nechápala, proč jí chce ten opilý mládenec, co se nám potácel před domem, krmit právě tulipány.. Rychle mi to vysvětlil. Nebo spíš Čůze. ,,Počkej, počkej. To vlastně nepapej. Stará by byla nasraná, že jsem zlitej jak prase, prospim celej den a ještě zapomenu na toho.. Valentýna.". Lehce jsem se usmála, zatáhla za vodítko a ve chvíli, kdy jsem málem srazila informační tabuli před vchodem do místního baru, pochopila jsem, jak si na ty květiny ten nebožák vzpomněl a proč se zároveň vrací domu v tomhle stavu "Dnes Valentýnská akce. 2 x vodka + Red Bull za 110Kč!!" Podle toho, kolikrát málem letěl k zemi cestou na metro, sice soudim, že křídla mu to nedalo, ale aspoň ušetřil a zbylo mu na ty tulipány..

Oběhla jsem naše tradiční kolečko, které už si zásadně neměřim, protože je většinu cesty podél Vltavy a já tedy několikrát letim vpřed, když se čuba rozhodne, že to hejno labutí musí nutně rozehnat nebo že zrovna když běží ukázněně vedle mě, je třeba se zastavit a zvednout klacek. Nejednou jsem díky těmhle jejím nápadům dobíhala domu jako po bahenních lázních. Nejhorší kombinace ovšem je, když s náma běží kamarád Jiří. Je to totiž fotograf. A z mé zkušenosti musím potvrdit, že tenhle druh lidí je neustále v pozoru a vždy připraven. Místo vystajlovaných fotek aka sexy Běhna mám zásobu momentek s pády, ve vlasech místo větru bahno a v očích žádná jiskra, ale rudo. Nikdy nepochopim, jak dokáže i tyhle momenty zaostřit. Tentokrát jsem to přežila bez pádu a dokumentace a cestu zpět vzala přes večerku a koupila si čokoládu s valentýnskou slevou. Štěstí, že jsem na ní nedostala chuť až v pondělí. Stála by mě pak 2x tolik a ještě by to nebyl důkaz sebelásky, ale prostě jenom čokoláda.

Doma jsem si otevřela počítač a začala promazávat fotky a dokumenty, protože paměť na disku se zmenšuje stejně rychle, jako ta moje. Když jsem procházela složky, zjistila jsem ale, že co již můj "disk" hodil do koše, ten na notebooku stále pamatuje. To zvíře, co mi podřimuje u nohou, bylo stejně praštěný i víc jak dva roky zpátky a ta běžecká bunda dostala bahenní zábal už tolikrát, že mám nárok pořídit si novou. Good point - to udělám hned příští týden. Taky jsem si vzpomněla, že "mít srdce na dlani" není zdaleka taková romantika, jak se říká a nohy se mi u toho sice podlomily, ale nebylo to zrovna dojetím. Básníci a scénáristi z Hollywoodu asi nebyli nikdy na pitevně.

Ač jsem během nuceného vyznávání citů tak trošku Grinch, poučila jsem zadané muže ve svém okolí, že když nechtějí kupovat jen jednu kytku, mají koupit tři, protože sudý počet se nedává a že pokud jdou pozdě na sraz, neměli by teda jednu tu kytku vracet zpátky, ale naopak skutečně ještě jednu přidat. A protože neděle mi vždy přišla jako ten den, kdy je dobré trávit čas s rodinou (nebo nemuset vařit), pozvala jsem se na oběd k našim. Spokojeně sedim u stolu a za zvuku pračky a fotbalu konzumuji kachnu. Řiká se, že láska prochází žaludkem. Budiž. Ale pochybuju, že chutná stejně dobře, jako tenhle opeřenec.

Srdce a žaludek jsou na prvním místě hlavně orgány. A potřebujeme je každý jeden den v roce. Když už teda máme tendenci spojovat je tak intenzivně s city, možná by nebylo na škodu, si tenhle fakt uvědomit a pro tu čokoládu (si) zajít, i když na ní není sleva ve tvaru srdce a ty tulipány donést domu, ač jsem na ně neušetřil díky vodce v akci "pro zamilované" (pro každýho, kdo je ochotnej to zaplatit a nevyhodit hned u baru). Srdce tluče a žaludek tráví nejen 14.2... Na druhou stranu. Kdy jindy takhle vydělá i květinářství, co neni u hřbitova a prodej plyšových srdcí i mimo kolotoče a střelnici. Já si jdu dát s láskou dvojku vína a pusu rodičům, že mě za ty vtipy, pády a neplánované obědy ještě pořád nezabili. Jo a na zdraví! Bez toho to stejně nejde.. #srdcenadlani #laskaprochazizaludkem #marryme #itsnotaboutvalentinesday

čtvrtek 4. února 2016

Vezmi nohy na ramena.. Kdo uteče, vyhraje!

,,Jani, zdrhej!"
,,Co je??"
,,Tamhleten kluk Tě chce pozvat na kafe.."
Ha ha ha ha ha... Už je to tu zase. Z fáze dohazování se přechází do fáze útoku a ironie. Není to ani pomalými, nenápadnými kroky. Je to rychlost jako na cílové rovince. Jednou (no dobře, možná víckrát) člověk někoho odmítne a hned je z něj nevěsta na útěku. Ale ono ani tohle není poslední fáze.. Ta je totiž taková, že nejsem já se smíchem varována před muži, ale muži jsou s vážnou tváří varováni přede mnou (tohle dodávám i proto, abych se měla jednou čim bránit, až budu rodičům vysvětlovat, proč ve 40 neslavim výročí svatby, ale popíjím prosecco s kámoškama svojí vdané neteře)..

Jsem ženská, takže se mi dost střídají nálady. Jednou mě něčim pobavíte, druhý den se můžu za to samé urazit. Jednou si mě udobříte vínem, druhý den... Nic, tohle beru zpět. Vždycky si mě udobříte vínem. Každopádně občas klopím oči a děsím se představou, jak před menopauzou vařím guláš svým dvěma psům a chodím dávat dobrou noc pěti kočkám, jindy dokážu vypnout prsa (ok.. tak hrudník, vypnout hrudník) a otočit narážku ve vtip, z trapasu udělat historku pro kamarády z morký čtvrti a z nutného odreagování před výbuchem vzteku a velkym zadkem, závislost a základ pro blog. Takže o čem jinym bych mohla psát než o běhání, chlapech a utíkáním před chlapama a bez chlapů..

Letos jsem se rozhodla, že si odběhnu i pár závodů. Vlastně jsem to původně neplánovala, jenže jeden můj nejmenovaný znamý, který propadl sushi, knihám, útěkům a běhu (ahoj Richarde) mě inspiroval a poprudil a postavim se na start (o cíli si zatim iluze nedělám) běžecké Jizerské 50, 2 závodům ze série Běhej lesy a jednoho, co je pro mě jako šitý na míru - NoMen Run = žádnej chlap přede mnou, žádnej chlap za mnou a ještě je to celý v růžové. Navíc se organizační tým skládá z holek, co působí nejen zapálené pro věc, ale jako ty, co vědí, že v cíli mě mají křísit proseccem a medaily chci z čokolády! Mimochodem, tohle je týmový běh. Já jsem sice pipina, co po prvnim kilometru zabloudí, ale "kdybys někdo chtěla", tak hledám dvě Běhny do týmu, takže napiš a můžu Ti pokazit výsledek..

Takže sorry. Zase se neposeru a na zadek si lepim heslo #KdoUteceVyhraje.

P.S.: Vítám i pány s autem a transparentem podél trati.. Nakonec ať má ten zadek kdo odvézt a kdo na něj koukat, že jo.

#AKafeStejnePijuJenomVPraci

úterý 26. ledna 2016

A ten novej soused hele.. Milej. Slušnej. A nezadanej!

Čas nezastavíš.. Někdy možná působí, že plyne dost pomalu, ale zásadně to neplatí při pohledu na OP. Teda jak se to vezme.. To datum na té malé kartičce je pořád stejné. Omlazující krémy, navýšení běžeckých kilometrů, světlejší vlasy, blbější vtipy.. Hmm. Kdepak. Nic nepomohlo. Datum na kusu plastu sice zůstává, ale to, díky kterému má půlka národa 1.1. kocovinu, se neustále navyšuje.

Ráda při otázce na datum svých narozenin odpovídám, že já nestárnu, takže neslavím. Všeobecně svůj věk moc neřeším.. Od toho mám totiž rodinu. A taky kamarády. Jo a kolegy. A už i ta sousedka prokoukla, že se neučim na maturitu.. Neustále se mě někdo snaží přesvědčit, že každé nové ráno už není jen příležitost k smíchu, přemýšlení, dospívání a flirtu.. Je to totiž prostor pro nové vrásky, promarněné šance a zlodějky "jednou třeba ženichů"..

,,Hele a co ten kluk, jak s nim chodíš běhat?" asi pátá "strašně nenápadná" narážka pondělního dne..
,,Co by? Je to kamarád."
,,Aha, aha. Noo a ten je asi fajn, ne? Jako že s Tebou chodí takhle běhat. A taky toho psa má rád, viď? To asi bude mít rád i děti, co?" možná bych se mohla ještě chvíli bavit touhle záplavou připomínek ze strany své kamarádky, ale šance pro tu mrchu, co ve mně pospává, dneska určitě ještě přijde...
,,No to doufám. Za 3 měsíce se mu totiž narodí syn."
......................................................................................................................................
,,Jo. Tak to jo. Budeme pít bíle nebo červené? A jak se má.. Čůza?"

Vlastně jsem zjistila, že není den nebo situace, co by se nedala otočit v téma "Já a moji muži". Při otázce, jestli nechce jít někdo do kina, se dozvím, že kdybych nebyla na ty (chudáky) chlapy taková, měla bych s kym chodit na filmy. Když běžim vyvenčit Čůzu, je mi připomenutu, že kdybych dala někomu šanci, měl by mi teď kdo venčit psa.. No jo. Jasně. Já tu řešim nějaký sympatie a osobní prostor a celý je to v popcornu a granulích. Svět je hned hezčí, jdu se vdávat!

Když vám někdo neustále nutí čokoládu, přestanete na ni mít chuť. A to platí o všem (kromě vína a prosecca samozřejmě). Takže ten neustálý přísun vět "A ten novej soused hele.. Milej. Slušnej. A nezadanej!" začnete časem ignorovat. Vlastně po chvíli přestávám chápat, proč mi kamarádka pořád vypráví o svém bratrovi, proč se mi sousedka snaží vysvětlit, že ta nová pozice, kterou její syn získal v tom známém korporátu, je tak prestižní nebo proč mi spolužačka ukazuje fotky jejího kolegy - v plavkách?! Gratuluji všem lidem ve svém okolí k jejich úžasným bratrům/synům/kamarádům/kolegům/všemu co má penis a nemá přítelkyni..

Zajímalo by mě, jestli ze mně taky moje kamarádky/sourozenci/rodiče/kolegové udělali "čokoládu" pro většinu nezadané mužské populace. Ale to se asi nedozvím. A vlastně je mi to jedno. Svět patří těm, co se neposerou. A já se neposeru z faktu, že 30 není 20 a ve dvou se to lépe táhne. Lépe se to táhne, když tahají oba stejným směrem a já už si ten směr chci nějak určit sama a až se časem někdo připojí, možná mi to chvíli ani nedojde a možná budu právě já ta, co bude nejvíc překvapená. Každopádně díky času trávenému mimo partnerství jsem se naučila žít s člověkem, který mě bude provázet celý život - sama se sebou! A musím uznat, že když zvládám tohle, tak už asi všechno. Takže dolévám skleničku a "na zdraví" všem zadaným i žádaným! #cheers