Strašně mě nebaví vstávat. A je vlastně úplně jedno, co mě ten den čeká. Prostě budík - ignorace - 8 minut "spánku" - budík - ignorace - 8 minut "spánku" (tohle celý asi 12x a do toho otrávenej pes, co se postupně mění v další budík, co je třeba ignorovat)... No a pak to přijde. Odkopat ze sebe deku a udělat ten první krok z postele. Z toho místa, kde nic neřešíš (kromě 12 budíků) a kam se dostaneš znova až za strašně hodin (ráda bych s přiblblym úsměvem napsala "pokud se teda vůbec dostanete do svojí postele", ale s přibývajícím věkem už vim, že se do ní dostanu a to asi dřív, než čekám a rozhodně sama)...
No a tady se nejspíš dostávám k tomu jádru věci. První krok! Tak ten mi možná dělá problém. První krok z postele, první krok od startu, první krok ke vztahu, první krok ve vztahu... Nerada začínám jíst jako první, nedávám první pusu, to strašný vstávání, první dojem... První krok je prostě děsná věc. A když jsem se nad tim (uznávám, že na popud jiné osoby) zamyslela, je to vlastně přeceňovaná věc. Protože když si to vezmu zcela logicky - první krok je jen počátkem cesty ke skutečně důležitému činu - poslednímu kroku!
Já mám teda všeobecně ve zvyku dávat váhu jiným věcem, než lidi kolem mě a dámský časopisy. Třeba taková kytka. Dostat od chlapa kytku je super. Máš si co vyfotit na instagram, čim mávat opuštěné kolegyni před obličejem a kam vylít zbytek vody ze sklenice. Ale podle mě je jiná věc, co Ti chlap může dát na důkaz lásky a nesplňuje ani jedno z výše vypsaného. A dokonce zvadne rychleji, než ta kytka (no tak sorry, je jaro).
Takže stejně jako je fakt, že když dostanu kytku, zahltim tim sociální sítě, je faktem i to, že když se mi nějaký první krok vážně podaří, přikládám mu zpětně velkou váhu (a zahltim tim sociální sítě). Ale nějak tu důležitost vidim v tom poslednim kroku. Ten moment, kdy dojdete do postele, kdy překročíte cíl, kdy přijmete tu pusu a taky ten, kdy uděláte poslední krok ze starých dveří, poslední zhodnocení prvního dojmu a kdy vyhodíte tu zvadlou kytku..
Mám za sebou hodně startů a o něco méně cílů. Všechno chce každopádně trénink. Takže dnešních 9 kilometrů je (několikátým) prvnim krokem k poslednímu kroku za čokoládovou medailí na NoMen Run. A protože běh se dá natrénovat, tak věřim, že natrénuju i ty první kroky a oprášim to umění těch posledních - uplynulých pár dní na nich pracuji velmi intenzivně (zvýšena spotřeba čokolády, vína a věty "když já nevim"). Skvělý každopádně je, že první i poslední kroky nejraději promýšlim v běhu (ostatně já dělám v běhu prej všechno), takže život má svojí rovnováhu a já mám pořád o čem psát...
P.S.: Dochází mi čokoláda, víno i paměť v telefonu. Takže místo fotek "důkazů lásky" beru 70% čokoládu, víno raději bílé a protože na instagramu už mám asi jenom psa a boty na běhání, tak mám ráda tulipány, slunečnice a kaktus (nemusí se zalejvat a řekne víc, než tisíc slov)...
Žádné komentáře:
Okomentovat